seriál Korsické putování | Tomáš Charvát | dalky.cz

Putování začíná - Poprvé jsem Korsiku navštívil v létě 1993. Tehdy se dala dohromady parta z 5. trasy Turistického akademického klubu Praha, ČKD zapůjčilo autobus Karosa a nadšeně jsme vyrazili na tento nádherný ostrov. Nadšení postupně vychládalo s problémy, které veskrze vycházely z trucovitého autobusu a jeho dvou krotitelů.

Itálie, trajekt, rozhlížíme se po ostrově - Podle jízdního řádu jsme měli jet 7 hodin. Jsme blízko infarktu, když přes dvouhodinové zpoždění jsme v šest ráno surově buzeni ryčnou hudbou z palubních reproduktorů a v ranní mlze nad mořem je na dohled korsická Bastia. V mrákotách balíme spacáky, sotva si stíháme v umývárně vyčistit zuby. Přístav je zalit ranním sluncem, které rozhání naše chmury. Po vylodění směřujeme přes kopec k západnímu pobřeží Cap Corse, kde se během dne chceme aklimatizovat a poté přepravit do vnitrozemského Corte.

V horách - Nemajíce stan si vybíráme místečko v kleči chráněné valem z kamenů proti nepříjemnému chladnému větru a tam rozprostíráme karimatky a spacáky. Za chvíli je u nás chatař s kasičkou a vybírá 20 F na hlavu, za Honzu nic nechce. Vnucuji se s horolezeckým průkazem za účelem vymámení slevy (na průkazu je francouzsky napsáno, že jsme členy mezinárodní horolezecké asociace UIAA). V Itálii to funguje, tady ani náhodou - ne nadarmo Honza říká Francouzům s despektem “žabožrouti”.

Paglia Orba - V poledne, což je ideální čas na dobývání hor, jak jsem za dlouhá léta vypozoroval z našeho činění, vyrážíme dle chabého popisu průvodce údolím potoka Viru. Kufrujeme hned na začátku, značení zcela chybí. Cesta záhy zmizela a dál se prodíráme pichlavým lesním podrostem pod nádhernými borovicemi. Nacházíme velkého mrtvého brouka nosorožíka, kterého optimisticky ukrývám pod výrazným balvanem s tím, že si ho vezmu při sestupu. Cesta se nezdá být definitivně ztracena, alespoň soudě podle občasně se vyskytujících mužiků.

Capu Rosso, kaňon Spelunca, Filitosa - Asi nejznámějším útvarem viditelným ze silnice je Coeur - díra ve tvaru srdce v Milencích, jako vystřižených z Ádru, akorát v menším měřítku. Procházíme první trasu, ale moc mě to jako geologa nevzalo. Skály se začínají plnit turisty, přesunujeme se na druhý okruh ”Hlava psa”. Dotyčný chien je hned u silnice, dál už moc útvarů k vidění není, nicméně cestička vede po zalesněném hřebínku s pěknými výhledy na skály a moře. Musím konstatovat, že mě Calanches trochu zklamaly, nejlépe se vyjímají na pohlednicích. Řada útvarů je také závislá na směru slunečního světla, aby prostorově vynikla.

Bonifaccio - Na okraji města jsou na obou stranách silnice hned campy dva, které zřejmě patří pod jednu správu. Baba, co hlídá v té lepší části, nás nekompromisně vykazuje přes silnici do horší - méně stinné části campu a jejím hlavním argumentem je naprostá neznalost cizích jazyků. Z její výmluvné gestikulace jsme pochopili, že ona je tu doma, takže jinou řeč než francouzštinu nepotřebuje - to my se máme naučit jejich řeči! Je jadrně česky odtransportována do análu a my se zase přemísťujeme tam, kam poslala ona nás.