seriál Íránské putování | Martin Lejsal | dalky.cz

Jak to všechno začalo... - Proč jsem se letos v polovině května rozhodl navštívit Írán, mělo několik důvodů. Mé první setkání se starodávnou Persií, se odehrálo již před mnoha lety. Byl jsem ještě docela malý kluk, když den co den Televizní noviny informovaly o zuřících bojích mezi Íránem a Írákem. Sledoval jsem záběry vybuchujících granátů, v poušti bojujících vojáků a ničemu z toho jsem nerozumněl. Snad jsem v té době ještě nedovedl rozlišit mezi hraným filmem a tragickou skutečností.

Na cestě - Příletová hala istanbulského letiště zela ve čtvrt na jednu v noci prádnotou. O to více vynikla její rozlehlost, postrádající teplou přívětivost vítající náruče. Batoh kupodivu dorazil také v pořádku a i deštník, připevněný postraními popruhy byl na svém místě. Ověšen zavazadly zepředu i zezadu jsem se pomalu vydal na průzkum. Času mám dost, protože hledat nějakou cestovní agenturu přepravující klienty do Íránu, se vydám až ráno. Čeká mne několik dlouhých hodin, než se nad Bosporským zálivem objeví první sluneční paprsky.

Tabríz - Bylo 01.30 místního času a přesně 14.5.2007. Nikdy tyto údaje nezapomenu, protože přesně v tu dobu mým ramenem zatřásla obrovitá ruka řidiče našeho autobusu a v perštině mi vzrušeně vysvětloval, alespoň tak jsem si obsah jeho slov domýšlel, že prvního cíle mé cesty Tabríz, jsem právě dosáhl.

Kandovan - Jestliže jsem řekl, že Tabríz příliš neoplývá tím, pro co jste do Íránu přijeli, pak toto tvrzení rozhodně neplatí o malé, horské vesnici Kandovan. Stojí za to ji spatřit a projít se jejími ulicemi. Na tento výlet jsem se vydal se Siou a jeho dvěma přáteli. Domluvili jsme se, že se sejdeme druhý den v pravé poledne u mého hotelu. Sám jsem byl zvědav, nakolik je v Íránu možné věřit slovu muže.

Hamadán - Je středa ráno a cesta z Tabrízu do Hamadánu proběhla nad očekávání dobře. Rýma a kašel se ještě nestačily rozrůst do „apokalyptických“ rozměrů jak u mě bývá zvykem a tak jsem se na svém sedadle docela slušně vyspal. Autobus byl moderní a značky Volvo. V ceně jízdenky tak byla i filmová záplava produktů bollywoodské provenience, která svými náměty vysoce převyšuje sladko-romantické příběhy Rosamundy Pilcherové. Láska, bolest, pláč a žárlivost, to jsou neustále se opakující motivy těchto filmů. Občas se urodilo a bylo možné zhlédnout i filmy íránské produkce, ale ve své podstatě to bylo stejné. Láska a dobro, tradice a úcta k hodnotám vždy na poslední chvíli zvítězily nad záští a nepřejícností.

Šůš - Starý Mercedes ukrajoval íránskou krajinu směrem na jih pomalu a občas i spolehlivě. Jen dvakrát za noc musel řidič neplánovaně zastavit, protože upadla jakási součástka a bylo třeba provést opravu. Interiér autobusu rozhodně nebyl moderní. Chyběla anatomicky tvarovaná sedadla a místo nich zde byly něco jako malé paravany. Musím ale říci, že mě osobně se Mercedesem cestovalo mnohem pohodlněji, než Volvem. Ištván byl sice rozlámaný, ale já preferoval větší prostor a tím i pohodlí.

Qom - Cesta vlakem z Andimešku do Qomu proběhla hladce. Spali jsme v lehátkovém kupé s ještě třemi dalšími muži. Jeden z nich byl policista v civilu a druhý inženýr přes těžbu ropy. Všichni kromě mne a Ištvána měli namířeno přímo do Teheránu. Než jsme usnuli, docela pěkně jsme si v rámci jazykových možností popovídali a nakonec se oddali sladkému snění. Já si dosyta užíval možnosti ležet, protože několik předchozích nocí jsme strávili v sedě v autobusech.

Kašan - Dostat se z Qomu do Kašanu není nijak složité. Ostatně stejné je to v celém Íránu. Hustá síť autobusových linek propojuje snad všechna místa, která stojí za to navštívit. A pokud se snad někde vyskytne problém nedostupnosti, vždycky zde existuje možnost tzv. „share taxi“. Co to je? S několika dalšími cestujícími si pronajmete taxík a vydáte se do místa určení. Je to levné a rychlé.

Aran a Abyaneh - V neděli 21.5.2007 jsme vstávali poměrně brzy. Čekal nás výlet do Aranu a horské vesnice Abyaneh společně se Sepidou a jejím přítelem. Po návratu do Kašanu bylo domluveno, že nás taxikář odveze přímo na autobusové nádraží, ze kterého odjedeme přes noc do Esfahánu. A tak bylo nutné se brzy ráno kompletně zabalit a se všemi zavazadly opustit hotel. Sraz se Sepidou jsme měli v osm hodin před hotelem.

Esfahán - O Esfahánu se říká, že je v něm skryta polovina světa. Ze všech íránských měst je právě tento skvost architektury nejznámější. Bylo pondělí, kolem osmé hodiny ranní, když jsme s Ištvánem vystupovali na autobusovém nádraží a vzdorovali náporu obchoduchtivých taxikářů.

Chvějící se minarety - Pokud se někdy vypravíte do Esfahánu, velmi doporučuji navštívit zajímavý architektonický úkaz s názvem Shaking minarets, neboli Chvějící se minarety. Vzhledově to sice není nic zvláštního, pokud nepočítám krásnou zahradu kolem a starobylou mešitku a minarety. Celá stavba je postavena nad hrobem světce ze 14. století, který má údajně zázračné schopnosti, projevující se v uzdravení poutníků. Davy věřících se sem tedy sjíždějí vyprosit si pomoc ve svých nemocech a my cizinci se pokocháme oním úkazem.

Šíráz - Je čtvrtek 24.11.2007 a naše cesta pokračovala z Esfahánu do Šírázu. Je to nádherné pouštní město, které si skutečně získalo mé srdce. S Ištvánem jsme přijeli v půl páté ráno a právě se rodil nový den. Nad nedalekými horami se z temné noční pokrývky začínalo probouzet slunce a na mohutných skalách malovalo úchvatné obrazy, které zanedlouho nenávratně zmizí v rozpáleném a žhnoucím oparu.

Persepolis a Naqsh-e-Rostam - Je pátek 26.5.2007 s Ištvánem stojíme v šest hodin ráno před hotelem. Podle domluvy s taxikářem ze včerejšího dne se vydáme do starobylé Persepole a Naqsh-e-Rostam. Jen náš nový kamarád z Londýna se asi ještě neprobudil. Pravděpodobně se včera v noci zamotal do víru zábavy víc, než byl schopen dospat. I když nechápu, jakou zábavou se nechal zlákat. Diskotéky ani kluby zde nejsou.

Jazd - Jazd. Město, které si zamilujete. Ačkoliv neleží na jihu Íránu, ale severněji než Šíráz, přesto je to místo, kde budete rádi vzpomínat na chladné dny v Tabrízu, nebo Hamadánu. S Ištvánem jsme přijeli 27.5.2007 v sobotu v půl páté ráno. Vzduch byl ještě příjemně svěží a veškeré vůně se zdály být mnohem výraznější. Je třeba si užít těchto okamžiků do sytosti, za pár hodin se rozpoutá žhavé peklo.

Kermán - Tak opět nastal čas posunout se na cestě o kousek dál. Bylo třeba opustit příjemnou náruč starobylého Jazdu a vydat se do všemi nedoporučovaného Kermánu. Ráno 28.11.2007 jsme velmi brzy ráno odjeli taxíkem od hotelu na vlakové nádraží. Ačkoliv celý Jazd a hlavně jeho centrální část připomíná skutečně město čokolády Orion, jeho nádraží je vskutku jako z jiného světa. Prosklené dveře na fotobuňku, všude dotykové počítače na stanovení optimální trasy. Ale ani jeden otevřený obchod, kde by se dalo koupit cokoliv k jídlu. Na to jsem včera zapomněl. Zásoby došly a zůstal jen svíravý pocit hladu. No nic, něco se snad časem sežene.

Mašad - Cesta z Kermánu do Mašadu za normálních okolností trvá dvacet hodin. Nezjistil jsem jak je to možné, ale náš řidič to stihl o šest hodin méně. Je pravda, že poslední zastávka byla večer v devět, aby se muslimové mohli pomodlit poslední modlitbu a další zastávka byla až v půl páté ráno dalšího dne, kdy byla první modlitba dne. Pro mne to bylo svízelné, ale člověk zvládne téměř cokoliv, když skutečně musí. Vše jsem přežil ve zdraví a ráno kolem osmé 31.5.2007 jsem vystoupil na autobusovém nádraží v Mašadu.

Kang - V pátek 1.6.2007 ráno jsem vstal sice poměrně brzy, ale s o to větší chutí. Čekal mne totiž celodenní výlet do hor za Mašad, kde ukryta mezi kopci, leží vesnice jménem Kang. Všichni turisté, kteří touží spatřit tzv. stupňovité vesnice, ve velkých zástupech navštěvují Mašule, která leží nedaleko Raštu, poblíž Kaspického moře.

Teherán - Cesta z Mašadu do Teheránu byla jak jinak, než zábavná. Zpoždění v délce dvou hodin už pro mne nebylo ničím novým. Jen je potřeba si ohlídat, který autobus je pak ten váš. Zpoždění bylo dáno tím, že se stále čekalo na všechny cestující, kteří byli uvedeni v seznamu. Nakonec i ten poslední, bez viditelného spěchu nastoupil k ostatním a za sborového zvolání Alláh akbar ze strany cestujících, jsme se konečně rozjeli.