Laos Highway
Podle znalců místních poměrů nemělo ujetí 217 km v zimě trvat déle než 9 hodin. Silnice je však díky svému povrchu velice náchylná na změnu počasí a v období dešťů je dokonce neprůjezdná. Cesta vede skrze hory a přes nespočetně mnoho horských říček a bystřin.
Laos patří mezi nejchudší země světa a chudobou jsou zde poznamenány téměř všechny stránky každodenního života. Vyasfaltované silnice tvoří spíše výjimku a tak většina dopravního ruchu se odehrává na nezpevněných polních cestách. Ani cesta z Huai Xai (jednoho ze tří životně důležitých hraničních přechodů do Thajska) do Luang Nam Tha (správního střediska Luang Nam Thaské provincie a zároveň jednoho z největších laoských měst) nebyla tímto výjimečná.
Podle znalců místních poměrů nemělo ujetí 217 km v zimě trvat déle než 9 hodin. Silnice je však díky svému povrchu velice náchylná na změnu počasí a v období dešťů je dokonce neprůjezdná. Cesta vede skrze hory a přes nespočetně mnoho horských říček a bystřin.
Dopravu zde obstarává starý nákladní automobil. Vyrovnat se s nástrahami terénu mu umožňují metr vysoká kola s masivním terénním designem. Sedačky tvořily dvě prkna přišroubovaná k bočním stěnám nákladní korby. Na prostor o rozměrech 2,5 X 4 metry se směstnalo 30 lidí, 11 krosen, 5 velkých kartónových krabic a 10 pytlů s čímsi. Další pasažéři seděli na rezervní pneumatice mezi kapotou a korbou. Nejpohodlněji celou cestu strávila malá holčička, která ji většinu prospala nahá na palubní desce v kabině. Tato pojízdná hromada šrotu vydávala ohlušující řev, takže se řidič ani neobtěžoval s troubením před vjezdem do zatáčky. Samozřejmě, že neustálá jízda v protisměru byla normou. Ačkoliv cesta rozřezávala svahy hor a pod ní se většinou rozkládala hluboká údolí, nebyla tam žádná svodidla ani obyčejné patníky. Řidič většinou brzdil přeřazením na nižší rychlostní stupeň, ale z neznámých příčin mu rychlost čas od času vyskočila a pak náklaďák začal nabírat rychlost volným pádem, až do doby, než se mu ji povedlo tam vrátit. Kromě toho si auto vyžadovalo neustále pozornost, takže řidič musel každou hodinu stavět u nějakého brodu, aby doplnil vodu do chladiče a případně utěsnil kapající hadičku s naftou.
Osazenstvo bylo tvořeno jedenácti cestovateli a zbytek byli domorodci. Nejzajímavější z nich byla žena patřící k nějakému z mnoha horských kmenů. Tuto náročnou cestu s ní absolvovaly její 3 děti včetně novorozence. Všechna dítka byla náležitě ušmudlaná a působila nepřítomným dojmem. Kojenec měl pořád v puse matčin prst a svou pravou ručkou si neustále pohrával s druhým. A když náhodou máma nekojila, tak se ani neobtěžovala schovat ty svá vytahaná prsa. Téměř neustálé několika hodinové pití malého kojence vyčerpalo a tak začal zvracet. Zvracel přímo na zdroj své obživy. Zvratky smíšené s matčiným mlékem pozvolna stékaly po máminých prsech a ona je jen tak ledabyle rukou otřela a zbytek nechala tak, jak byl. Takže, když začal kojenec znovu sát, měl to i s příchutí vlastních žaludečních šťáv.
V Laosu slouží cesty více pro chodce než pro dopravní prostředky. Silnice byla neustále lemována chodci. Byli to rolníci, kteří se vraceli domů z pole, obchodníci s kufříky, co šli něco vyřizovat do sousední vesnice, či přesunující se vojáci s puškami. Obzvlášť zajímavé bylo rozvržení pracovních úkolů mezi muže a ženy. Muži většinou někde postávali či posedávali, zatímco ženy těžce pracovaly. Byly obtěžkány těžkými pytli s rýží, nůšemi se zeleninou či klacky. Spokojeně vykračující příslušníci silnějšího pohlaví nesli maximálně malou mačetu.
A tak bylo celou tu dobu na co koukat. Buďto na krásné hory kolem a nebo ve vesnicích na obyčejné lidi. Příjezd “autobusu“ do vesnice musí být velká událost, neboť se okamžitě okolo auta vytvořil kruh zvědavých vesničanů. Nejzajímavější z nich byly děti neustále pokřikující pozdrav ssáábbááddýý! Malé děti chodily zpravidla do půl těla nahé (shora či zdola) a větší holčičky (asi od pěti do deseti let) měly na zádech ručníkem přivázané své mladší sourozence.
Typické vesnické stavení stálo na vysokých kůlech a bylo postavené z bambusových desek. V každé normální vesnici se nacházel maximálně jeden zděný dům, který sloužil jako sídlo místní komunistické organizace. V těch bohatších byla dokonce i zděná škola. Mezi domky a po cestách se líně procházela tlustá černá prasata a čas od času se objevil i vodní buvol.
Ujetí 217 km trvalo dlouhých 12 hodin a všichni toho měli dost. Strávit 12 hodin seděním na tvrdém prkně s občasným katapultem a následným tvrdým dopadem byl velice zajímavý zážitek...
09.11.2000 | Zdeněk Slunečko | kategorie: zápisky z cest | země: Laos | zobrazeno: 4848x
